Oblečení

Je to až k nevíře, jak monotónně se japonky oblíkají. V naprosté většina příkladů nosí holky vysoký černý podkolenky - nadkolenky a kraťásky (nebo sukně, ale mnohem častěji kraťasy), takže stehna jsou skoro vžycky odhalený. Kapitolou samou o sobě jsou potom boty. V 95% příkladů jsou to podpatky (protože japonky jsou maličký), z čehož cca půlka botů jsou černý střevíčky a druhá půlka jsou vysoký boty, často s kožešinama ať už ve formě roztomilejch koulí nebo jen chlupatý hřívy. Trička potom dost často obsahují různý anglický nápisy (v naprosté většině s gramatickýma nebo stylistickýma chybama - příklad "those days...happy"-happy je nejdůležitější slovo); často i šátky, "přehozy na lanpy..." a podobný blbosti. A dost často aj různý stylový čepičky nebo rovnou barevný kulichy. Samo o sobě to vypadá dost roztomile, ale když to nosí všechny, hrozně rychle se to okouká. Příklad :


Další zajímavostí jsou potom školní univerzity -nosí je všichni, jsou od města k městu jiný (i když teda vypadají převážně stejně) - skládají se ze sukně, punčoch nebo nadkolenek, trička, šátku a saka, zajímavý na nich ale je, že je japonci často nosí i mimo školu, když se jdou večer bavit (bez alkoholu samozřejmě, nikdo pod 20 let tu pít nemůže, takže nepije) nebo když jdou nakupovat nebo cokoliv jinýho. Ještě jsem nevykoumal důvod. Zajímavý (a trošku zklamávající) je, že Akitský holky nosí delší sukně, než např. holky z Tokya.

Japonci a Japonky...

Asi tak, než jsem odjel do Japonska, měl jsem spoustu očekávání. Jelikož spousta nejlepší a progresivní kultury (hudby, filmů..) pochází z japonska, předpokládal jsem, že většina japonců se bude v této scéně pohybovat, nebo ji aspoň trošku znát. Naprostej opak je pravdou. Seznámil jsem se tu s nespočtem japonců a NIKDO z nich nevěděl skoro nic o kultuře. Knížky tu nečte nikdo - když už někdo potřebuje něco vědět, podívá se buď do wikipedie, nebo na youtube (příklad - zeptal jsem se asi 10 lidí, jestli ví, kdo to byli prokletí básnici, nikdo nevěděl.). Divadlo to samý, nenašel jsem tu nikoho, kdo by se o divadlo zajímal, natož ho pak provozoval, místo toho tu většina lidí tančí nebo dělá nějakej sport. O filmy se tu taky skoro nikdo nezajímá, respektive ano - anime a americký velkorozptočtový trháky, artový filmy tu skoro nikoho nezajímaj. A hudba - to je to naproto nejhorší, naprostá většina (99%) lidí tu poslouchá pouze mainstreamovou japonskou (=totálně postmoderní, všechno vyžraný a smíchaný dohromady) nebo americkou hudbu stylu blink, offspring, rap, hiphop atd. Co jsem tu tak zjištoval, tak víc jak půlka lidí, kterých jsem se ptal, neznala boba dylana, pink floydy, natož pak velvet underground (akorát teda beatles znají všichni...). S elektronickou hudbou je to to samý, nikdo neznal Ikedu, Boris, atd.

Musím si to ještě ověřit, ale přepokládám, že většina této scény se nachází pouze v tokyjských malých klubech (troška bude možná i v Ósace atd) a je těžce undergroundová. Na druhou stranu, není se zas tolik čemu divit. Japonsko totiž, je naprosto veselej stát. Všechno tady vybízí k veselosti, nikdo není smutnej (a jestli je, tka to nikdy neukáže), veškerá kultura je zábavná, vtipná... lehká. Všechno v japonsku je ..lehký. Proto se domnívám, že tato "minoritní" kultura není nijak obzvláštně početná. Ale to jen hádám z toho, že jsem tu nepotkal člověka, kterej se o toto zajímá. Ve větších městěch předpokládám jich bude spousta, rozhodně je to ale něco, v čem mě Japonsko zklamalo.

Japonci a ostatní..

Jelikož je AIU mezinárodní univerzita, nejsou tu jen japonci, ale zhruba 90 mezinárodních studentů. Zhruba 30 jich je američanů, pár korejců, australanů, angličanů a asi dvacet dalších národností. Všichni mluví anglicky... a zahraniční studenti mají v naprosté většině připadů mnohem lepší angličtinu než japonci. Pro japonce a korejce naučit se anglicky je nepředstavitelnej problém, můžou se to učit třicet let a pořád budou mít silnej japonskej přízvuk a nebudou schopni mluvit jak češi po pěti letech.
Ze všech národností tady ale mám jasně nejradši korejce. Na jednu stranu se hrozně chtějí učit - přijeli sem, aby se učili japonsky - což je naprostej protiklad američanů, ti se chtějí jen (hloupě) bavit. Na druhou stranu, v Jižní Koreji je povinná dvouletá vojna, kam musí všichni (muži). Tím pádem se na univerzitu dostanou tak kolem 21 až 22 let. Korejská vojna je něco krutýho, co jsem se doslech je tam šikana naprosto normální, často je nadřízení jen tak zmlátí. Kvůli tomu ale všichni korejci, co vojnu skončí jsou nejen pořádně zocelení (a svalnatí), ale i mají hroznou chuť do života, přes den se učí, po večerech chlastaj, kouří, loví holky - a to profesionálně.
Z dalších národností to je jak kdo, ale stejně se dost tahám s američanama a kanaďanama, páč je pro nás prostě mnohem snažší se domluvit, je dost otravný vysvětlovat něco několikrát nebo mluvit pomalu, aby to pochopili.. je to bariéra ten jazyk, se divím, že ty japonky to s náma snesou:)

Japonská kuchyně atd.

Je to až k nevíře, ale japonci si na jídlo potrpí ještě mnohem, mnohem víc, jak češi. Jedí vlastně skoro pořád. Oproti český kuchyni se jejich jídlo ale skládá z mnohem "kvalitnějších" ingrediencí. Těmi jsou především ryby a různý mořský plody (v jakýkoliv formě, ať už vařený, pečený, smažený, syrový - ty jsou nejlepší, krekry z řas, krekry z ryb, krekry z různejch olihní a garnátů, sušený chobotnice a chipsy ze všeho možnýho), ale i maso (hlavně vepřový a kuřecí ve formě plátků, aby je nemuseli moc řezat, ale jíst hůlkama - ničím jiným se tu skoro nejí) a spousta zeleniny. A hlavní přísada - rýže. Rýži mají ke všemu, ke snídani, obědu, večeři, někdy aj jen tak přes den na svačinu. Jejich rýže se od té naší ale dost liší - je lepkavá, drží v hrudkách, který se dají lehce nabrat hůlkama.. a je lepší než naše. Normální oběd se sestává většinou tak z pěti chodů - hl. jídlo, rýže, předkrm, salát, miso-polívka (ta je ale dost hrozná) a spousta různých omáček - sójová (ale naprosto jiná než naše), kari atd. - což je právě skvělý - jedí všechno v malým množství a kuchyně je hrozně rozmanitá.
Pokud jde o japonský restaurace, dost často si potrpí na tzv. "tabehódai" (食べ放題) a "nomihódai" (飲み放題), což vlastně znamená all-you-can-eat and drink, v levnějších restauracích to stojí okolo 2,500jenů na dvě hodiny (cca 350kč), ale dá se za tu dobu stihnout okolo 500-1000gr. masa a zeleniny a tak 12piv (víc jsem zatím neudělal .), takže to vyjde překvapivě levně. Tady jedna fotka, tentokrát ale z mongolský tabe-nomi-hódai restaurace..
zatim.

Japonské školství atd.

Dnešní přendáška bude o japonským školství. Vypadá to tak, že japonský univerzity jsou zhruba něco jako trošku těžší gymnázia u nás. Předměty, který tu mám (z MVZ) jsou někdy až směšně jednoduchý, sice nás nutí dělat spoustu domácích úkolů (gympl) a prezentací, tessty jsou ale úplně něco jinýho. Minulej týden jsme měli mid-term exam week a na každej předmět jsem se musel učit zhruba dvě hodiny, abych je všechny prošel za A (jako cca 50% všech lidí tu). Dle všeho jsou tu předměty tak lehký, protože jsou primárně situovaný pro japonce, kteří neumí tak dobře anglicky jak zahraniční studenti. Ale i ostatní výšky (i v Tokyu) jsou prý směšně lehký - je hrozně těžký se na ně dostat (někteří studenti se o to pokouší i několik let), ale jak seš jednou tam, jediný způsob jak vyletět je nohama napřed. Ještě že mám tu japonštinu, která to všechno vynahrazuje.
Další zajímavost je, jak jsou výšky tady provázaný s firmama a společnostma. Rok předtím, než student graduuje má povinnost "job hunting"u, což znamená zasílat životopisy a objíždět rozhovory v různých částech japonska, aby hned jak dokončí školu mohl nastoupit do práce, v které v naprosté většině případů zůstane až do smrti-důchodu. Strašidelný.

mimochodem

příští sobotu budu od 9 hodiny budu v Akitský televizi, kdybyste někdo naladil .-)

...

Jak chcete, něco co sem pochytil o japoncích. Japonsko je hrozně dvojjaký (existuje to slovo vůbec?). Na jednu stranu je plný samurajů, silnejch chlapů se silnou morálkou, hrdostí a odvahou, na druhou stranu je jedna z největších japonskejch zábav kluci, kteří se převlíkaj za holky a tančí, křepčí nebo piští vysokým hláskem. To stejný platí o televizi, japonci mají spoustu šou, kde vystupují nádherný holky, který jsou vlastně chlapci, což japonce dokáže přivést k šílenství. (hahah-podívej, ta holka je vlsatně kluk, hahahaha.) Dál, jak asi všichni víte, japonci jsou hrozně uctivý a slušní. Tohle taky, je hrozně dvojsečný. Na jednu stranu jsou příjemní a uctivý, na druhou stranu je hrozně těžký, až nemožný, odhadnout co si myslí a jací jsou uvnitř. Nikdy nevím, jestli něco říkaj proto, že si to opravdu myslí nebo jenom proto, že jim to přikazuje etiketa, slušnost. Je to docela ubíjející. Dvojjakost platí i na japonky, na jednu stranu dokážou být pěkný děvky (o čemž jsem se taky přesvědčil) na druhou stranu spousta z nich v životě neměla kluka a jakákoliv narážka na cokoliv okamžitě vyvolá negativní reakce a "yada yada, hentai dajo" - fuj, sprostý. Jedna holka dokonce utekla, protože se lekla, když uviděla moji hruď. Divný. Kluci jsou veskrze skvělý, taky hrozně uctivý a slušní, ale když začnou pít, během hodiny jsou všichni šíleně ožralí. Pěkný je, že i když jsou ožralí, jsou pořád stejně uctivý a když zrovna neblijou, sbírají plechovky od piva a hází je do koše.. Dál o japoncích platí, že šíleně přehnaně gestikulují, vydávají nejrůznější zvuky a hluky a přehnaně reagují skoro na všechno co se stane. Nejzásadnější je slovo "kawaii" - roztomilý. Kdyby skupinka japonskejch holek uviděla růžový kotě, je dost možný, že by pár z nich dostalo infarkt. Já určitě.

久しぶりね

Tak teda zdravím opět po pekelně dlouhé době, nějak mě to blogování přestalo bavit a navíc si pokaždý zapomenu vzít foťák ať jedu kamkoliv. Děje se tu toho poměrně dost, docela často cestujem, jelikož jsem toho už ale docela dost zapomněl, nahodím jen ty místa, z kterých mám aspoň nějaký fotky.
Příkladem je buddhistická svatyně Namaste, zajímavá hned v několika ohledech. Nejen, že je pěkná a stále používaná, hlavně ale ukrývá ostatky "self-mummified monks". Tento rituál, který několik set mnichů po Japonsku podstoupilo, spočívá veskrze v postupném hubnutí a následné smrti hladem. Principem je zachování těla na zemi, aby až Buddha sestoupí na zem, byli se tito resurektovaní mniši schopni vrátit na zem a pomoci mu s "nápravou" světa. Postup byl docela složitej - sestával ze dvou fází po tisíci dnech a finální fázi o cca 14dnech. V prvních dvou fázích šlo veskrze o zhubnutí. V těchto dvou tisícech dní jedli pouze kořínky, šišky a jehličí a každej den podnikali těžkou fyzickou práci. Až dosáhli toho, že se jejich tělo nedokázalo potopit ve vodě, nechali se zavřít do podzemní kobky jenom se zvonečkem a stonkem bambusu pro dýchání. Zvonečkem každej den potvrzovali, že jsou stále na živu a až se po cleý den zvoneček neozval, ostatní mnichové kobku utěsnili a nechali dalších tisíc dní být. Když potom mrtvého mnicha vytáhli, jeho tělo vypadalo stále jako za živa. A tak vypadalo i po třech stech letech, jak jsem ho viděl v té svatyni - oba mnichové měli na sobě stále maso, ale i kůži, zbytky zubů atd. Prý toho dosáhli nejen díky dietě a sebekontrole, ale i díky tomu, že pili "jedovatou" vodu, která obsahovala chemikálie, které zabíjeli bakterie v těle, které by eventuelně tělo rozežraly.
Tady pár obrázků (mnichy nám fotit nedovolili, ale víc se dá najít na netu - např. http://www.excommunicate.net/buddhist-self-mummification-ritual )






Pak tu mám ještě pár fotek ze školního festivalu, kterej tu proběhl minulej týden. Docela dobrý, zahrálo pár kapel (btw. 21. listopadu mám koncert se svou japonskou kapelou スパー外人, máme teda zatím jen tři písně, ale snad to nějak vyjde.), zatancovalo pár holek atd. Fotky který tu mám jsou z čistě akitský speciality jménem Kanto - jsou to vlastně velký konstrukce s lanternama, který váží okolo 60 kilo a chlapi je nosí a snaží se nespadnout. Docela legrace





Ještě tu mám pár obrázků z výletu za Akitskou příšerou - Namahage (なまはげ). Dá se tak trošku přirovnat k našemu Sv. Mikuláši, obchází domy a straší děti, aby se víc učily atd - ale teda docela krutě, chytaj je za nohy, za ruce, křičí a rodiče nic nedělaj.. děcka brečí, řvou, mlátí kolem sebe rukama atd, hrozná sranda to pozorovat. Byl jsem v muzeu věnovanýmu Namahage a bylo tam několik teorií jeho vzniku. Jedna byla, že to jsou starodávní lesní bohové, ale druhá zas říkala, že to jsou pozůstatky prvního setkání obyvatel města Oga s tlupou gaidžinů (foreigners), kteří se doplavili na břeh japonska (shipwrecked, nějak mi ta čeština už nejde) - nejspíš rusů. Je to docela možný, chovaj se podobně a navíc hlavním znakem namahage je, že pořád pijou alkohol .)





Tak zas za měsíc.

Akita #6

Nemám dneska moc fotek, tak akorát popíšu včerejší karaoke večírek a pár zajímavostí o japoncích. Tak nejdřív ty japonce - jsou neuvěřitelní. Ať už s něma hraju fotbal, nebo dělám hudbu nebo cokoliv jinýho, jsou vždycky ve všem nejlepší. Naprostá většina z nich totiž nikdy nedělá nic polovičatě. Najdou si dvě, tři věci a v těch neustanou do konce života. A poddají tomu všechno. Jsou schopní se do pěti do rána učit aby pak druhej den prospali půlku přednášek. Školu tu totiž berou trošku jinak než u nás, navíc ji platí, takže neexistuje žádný "na přednášku se mi nechce, tak nejdu" nebo "radši půjdu do hospody než abych dělal domácí úkoly", i když se samozřejmě výjimky najít dají.
Mimochodem, měl jsem dneska schůzku se svojí "host family" - rodinnou, s kterou se budu pravidelně stýkávat, jezdit s ní na výlety, občas přespávat atd. Neumí skoro vůbec anglicky a já měl obří kocovinu, ale jakš takš to dopadlo. Navíc mají šestiletýho syna, kterýmu sem ukázal kytaru a on okamžitě začal drnkat a vypadal u toho hrozně drsně .). Apropos, dělím se o tuhle rodinu ještě s jednou číňankou, a ta rodina chtěla vidět naše pokoje, tak jsme šli k ní a oni byli celí udivení, že jdu taky, vždyť je to přece holčičí pokoj a já jsem kluk...

btw fotka, kterou pořídili na telefon z toho rodinnýho mítinku..(akorát ten synek tam není moc vidět)

Ad 2 - karaoke. no šílený, jeli jsme skupinka asi dvaceti lidí do města, vyjeli asi v 10, vrátili se v půl osmý ráno akorát na snídani. Většina karaoke barů byla v akitským "red light districtu", kde se na ulicích procházeli vybízející se dívčiny a skupinky japonců pořvávaly sprostý návrhy na naše holky (a občas i kluky). Karaoke bylo v uzavřený místnosti vedle baru, dva mikrofony a velká televize, výběr z cca 2 tisíc písniček, povětšinou hitovek s japoncema nahranýma videoklipama, což bylo dost směšný - pustili jsme si Eleanor Rigby a ve videoklipu byla jakási japonka, která chodila po pláži a zamyšleně posedávala. Dá se to pronajmout na cca 2 hodiny s all inclusive pitím za 3000 jenů na osobu, ale naštěstí se nám podařilo opít barmana, kterej nám to pak dal zadarmo.. .)

fotky sem dávat nebudu (stojí zaprd), nějaký budou nejspíš brzo na facebooku..

Mt. Chokai

Tak po delší odmlce zase začnu - počítač mám opravenej, dalo to ale sakra zabrat, dokonce ani v dell support center neumí anglicky.
Nejdřív nahodím pár fotek z výletu, na kterým jsme byli asi před týdnem. Projeli jsme region okolo Akity, zastavili se v jakési buddhistické svatyni a vylezli na horu Chokai （緒会山）, z který byl fakt nádhernej výhled.
Zepár fotek

Po cestě jsme narazili na tohle - je to něco jako svatyně pro zvýšení plodnosti (to říkají ty kanji znaky).. .)


Pak už jsme dorazili do toho chrámu, byl obklopenej malým parkem, plným různejch hmyzů, obřích pavouků a chlupatejch stonožek. Už mi ta přírodní rozmanitost trochu leze krkem, fakt že jo.


Strom "Tabu"


Na jednom z těch hrobů stála neotevřená plechovka coca-coly, která, jak jsem se posléze dozvěděl, byla dárek pro mrtvého od rodiny.
Tohle jsem já se spolubydlícím, je v pohodě, američan, většinu dne hraje počítačový hry (koupil si tu PS3, PSP a Wee a asi 20 her),ale skrze martinovu školu jsem zvyklej .)


A pak už sme jeli dál, skrze mořský pobřeží (koupal jsem se, voda měla tak 26 stupnu...) až pod vrchol chokai san.




A nakonec, skupinový foto s americkejma komediantama. S těma se sice moc nestýkám, páč jsou skoro všichni typický americký stereotypy, ale občas je s něma legrace (když nejsem ohlušenej jejich žoviálníma vtípkama). Ale jsou všichni poměrně tupí, rozhodně teda ve srovnání s kamarádama z ČR...tak zatim, intoši!

4

Tak se mi dnes rozbil pocitac, takze na dalsi zaznam si asi chvili pockam. grrr.

Akita #3

Zdár
Poslední dva dny byly zase strašně hektický, ve škole probíhá informační týden a pořád se dějou nějaký hromadný akce se sluníčkovýma lidma, typu obří dinner party na který muselo všech asi stotřicet lidí povinně vytvořit hada a legračně chodit po mísnosti za zvuků jakýhosi otřesnýho j-popu. Paráda. Vyřizují se pořád nějaký povinosti jako zakládání účtu u japonské banky (protože vybrat z bankomatu na VISA kartu se dá asi jen na třech místech ve městě), zařizování pracovního a imigračního víza atd. Tohle zařizování proběhlo z určitý části už ve městě, ale viděl jsem ho jen dost okrajově :




Jediný co jsem víceméně stihnul za včerejšek byla docela dlouhá procházka po Akitským (asi) lesoparku. Byl poměrně upravenej a mě se moc nechtělo chodit po vyhrazených cestičkách, tak jsem frajersky vlezl do lesa a šel asi čtvrt hodiny někam před sebe do prázdna. Les to byl pěknej, jenže až po těch blbejch patnácti minutách jsem si všiml, že mezi některejma stromama jsou asi dvoumetrový pavoučí sítě v kterejch bylo tak 2-4 pěticentimetrových pavouků v každý. Jelikož mám z pavouků fakt smrtelnej strach, rozhod sem se pro návrat. Samozřejmě jsem se ale po cestě zpátky ztratil (jak naprostej idiot) a potom ještě zamotal tak do tří obřích pavučin, pročež jsem okamžitě začal šíleně řvát, máchat kolem sebe rukama a utíkat. Zasraný japonský pavouci.




Večer už tradiční pokus o opilost, jenže to se nedá. Musel bych pít tak třikrát rychleji, než všichni ostatní, většina lidí tady (a to nejen japonců) si totiž dá tak tři piva a jdou zvracet do keře. jeden z američanů dotáhl ten večer kytaru, ale nikdo na ni neuměl moc hrát. tak jsem se jí pak chopil a zahrál jim Wish you were here, Tangled up in blue, In the aeroplane over the sea a ještě nějaký další ultrajednoduchý písně (samozřejmě jsem ale nezpíval, to zvládali oni) a oni na mě čuměli, jak kdyby takovýho kytarovýho velmistra ještě neviděli. Šmarjá.

Akita #2

Jak jsem včera byl z toho příjezdu trošku rozhozenej, ještě večer se to docela otočilo. Podařilo se mi ukecat čtyři lidi, aby si zakoupili sixpack a láhev saké, že se opijem. Už jen po cestě se k nám přidalo asi dalších deset lidí a skončilo to epickým večírkem asi o dvaceti lidech. Každýmu sem nabídl flašku poslabší slivovice a jestli se přímo předemnou nikdo nepozvracel, tak spíš ze slušnosti. Tak jsem ji musel dojet sám.
Nechci radši ani počítat, kolikrát sem za poslední dva dny musel odpovídat na otázky typu "what republic?", "czech what?", "what what?". Zhruba podobně se cejtim, když se mě někdo zeptá, jaký styly hudby mám rád. Když už jsem ale u hudby, spousta lidí tu poslouchá radiohead a můj spolubydlící dokonce aj boba dylana, cha! Taky sem si s těma radioheďákama založil kapelu, ale zatím máme jen jednu akustickou kytaru (a ta bude mít nejspíš tak tři struny) a pár imaginárních. Každopádně já přejdu na hmotnou stránku ještě tenhle týden, je to tu všecko nejlevnější, s prachama nebudu mít naprosto žádnej problém. Půl litr koly za dvacku, deodorant za pade (starej mi zabavili na letišti grr), nescafé 250gm asi za osmdesát. Až na to, že jsem doma zjistil, že ten koupenej deodorant vůbec nevoní, prej si japonci na syntetický vůně skoro vůbec nepotrpí, šmarjá!
Jo a taky se tu nedaj sehnat žádný drogy, jsou tu na to dost vysazení.
A pomalu zasvěcuju američany aj japonce do fantastičnosti fotbalu a docela se chytaj, ve čtvrtek si jdem hrát a spolubydlícího sem seznámil s liverpoolem. Myslim, že jim to bude fungovat. Ale kurva, nesnášim tomu říkat "soccer".

Tak ještě nějaký fotky, byl sem dneska trošku obhlídnout okolí univerzity, do centra se ale vydám až zítra. To okolí je super, sice docela nudný, ale aspon moc pěkný, tichý a fantasticky udržovaný.












Takže zdar.

Akita #1

Nebudu to tu nějak významěji rozepisovat, spíš hlavně házet fotky a psát zajímavosti. Cesta byla fajn, akorát jsem nemohl vůbec spát, málo místa na nohy sakra v desetihodinovým letu a v prvním letu mě zase nepustili na záchody do VIP sekce a ještě předemnou zatáhli záclonku. Přestupoval sem na letišti Charlese de Gaulla v Paříži a Incheonu u Soulu, kterejžto byl teda mnohem hezčí a modernější. Tady z něj nějaký fotky.



Atd atd. A řeknu to na rovinu - tak nějak to vypadá, že Akitskej kraj asi nebude z těch nejvíc v centru. Spíš asi i míň. Až vůbec. Ale ve městě jsem ještě nebyl, uvidíme dnes nebo zítra, jak budu mít čas půjčim kolo a vyrazim. Všude jsou tady nádherný lesy a asi dost blízko i hory, jen moře jsem ještě neviděl. A Univerzita - no je nejmenší, celkem asi tak sedm set studentů a snad zhruba stejně pracovníků. Je celá nová, dokonce se ještě teď dostavuje, aby od září mohla začít fungovat. Všechno je moderní a hlavně hrozně uprevený a čistý - od naleštěnejch dřevěnejch podlah až po naprostou absenci špačků kdekoliv v kampusu. Mno trošku to vyspravim.
Lidí jsem už poznal docela dost, všichni na mě čumí, jak kdybych spadl z marsu, když řeknu odkud jsem, jedna američanka se mě zeptala, jestli jsme nepřátelé nebo spojenci a jestli máme diktaturu nebo demokracii a jak ta naše demokracie vypadá. Nojo. Tak ještě pár fotek a valim do školy.